Zde byl proud o něco silnější a bylo třeba dlouho neváhat se zanořením, aby jsme se zbytečně nenechali zanést za okraj kamene na jeho druhou stranu. Již metr pod hladinou však voda neproudila a my jsme zvolna klesli asi do devítimetrové hloubky. V tu chvíli jsem ještě netušil, že mého buddyho nutnost rychlého zanoření poněkud vystresovala a na klidu mu nepřidalo ani rozsáhlé pole tmavé trávy pod námi v hloubce asi patnácti metrů. Po chvilce poklidného plavání nad travnatým polem mi partner náhle signalizoval, že musí nahoru, sice s lehkým náznakem, že nemá dostatek vzduchu, ale přistroj mu fungoval normálně a on se dokonce zastavil ve třech metrech na bezpečnostní zastávku, vyžadovanou našimi konzervativními potápěčskými počítači. Z toho jsem usoudil, že mu plavání pod vodou prostě nevyhovuje a rozhodl jsem se vynořit těsně po něm, rovněž po dokončení zastávky. V tu chvíli pod námi byla asi patnáctimetrová hloubka a zmíněná tráva, která se zvolna vlnila. Můj buddy se bez náznaku problému dostal těsně pod hladinu, uchopil hadici inflátoru, aby nafoukl kompenzátor a náhle jsem zaregistroval, jak hadici odhodil, vyrazil pomocí ploutví k hladině a tam zoufale kopal nohama a mával rukama. Nečekal jsem ani vteřinu, prudce jsem nafoukl svůj kompenzátor a vystřelil s výdechem na hladinu.
Zde se mi naskytl děsivý pohled, ale to nejhorší ještě teprve mělo přijít. Můj partner se v absolutní panice plácá na hladině ve vlnách s prázdným kompenzátorem, polyká a vdechuje vodu a s vytřeštěnýma očima zoufale křičí, že nemá vzduch. Okamžitě skáču po jeho inflátoru a stisknu tlačítko napouštění. Nic, žádný výsledek. Usuzuji, že asi opravdu selhal jeho přístroj a pokouším se mu nafouknout kompenzátor ústy. Ihned se však na mne vrhá a začíná po mě doslova šplhat. Mizím pod hladinou a začínám se sám topit. Zoufale se snažím strčit si do úst záložní automatiku, ale nejprve musím prudce odkopnout mého buddyho, protože mé zásoby vzduchu v plicích docházejí. Se záložní automatikou v ústech se na něj zaměřuji zezadu a cpu mu do úst moji hlavní automatiku. Zbytečný pokus, nepřijímá ji, vystrkuje ji jazykem a opět se se mnou pere tak úspěšně, že si znovu lokám slané vody a mizím pod hladinou. Situace se stává kritickou a přestávám jí zvládat. Vdechuji vodu a začínám se dávit. Dochází mi, že nás ve vlnách těžko někdo zahlédne a než přijede pomoc, budeme dávno oba mrtví dole na dně. Podruhé odkopávám svého partnera, křečovitě kašlu a zvracím vodu. Když se trochu stabilizuji, je hladina prázdná. S hrůzou si rychle beru automatiku, vypouštím kompenzátor a klesám dolů. Můj buddy nehybně padá do hloubky, asi ve třech, nebo ve čtyřech metrech zachytávám jeho láhev a prudce napouštím svůj kompenzátor. V zápalu boje se rychle nadechuji a plním manuálně hadici jeho inflátoru. Po čtvrtém výdechu je konečně nahoře. Rychle mu ústy dofukuji křídlo, ale leží obličejem ve vodě. Páčím mu nohou zezadu pod kolena a rukou tlačím na jeho prsa. Konečně se zvrátí dozadu s hlavou nad hladinou a na mě padá naprostá beznaděj a děs z výjevu, který mám před sebou. Oči má v sloup, zástava dechu i tepu, z jeho otevřených úst vytéká bílá pěna. Začíná zoufalý boj o jeho život a nikdo jiný to v tuto chvíli za mě neudělá...
Vrážím svému buddymu tři brutální facky, třikrát se zhluboka se nadechuji a vyprazdňuji obsah svých plic do jeho úst. Křičím na něj, ať se sakra vrátí a že tady dneska rozhodně neumře. Znovu ho fackuji a dýchám do jeho plic, po třetím pokusu konečně naskakuje, pokouší se sám nadechnout, oči se vrací do normální polohy a začíná tiše naříkat. Opět ho fackuji a pokračuji s umělým dýcháním. Jakmile slyším, že naříká, mávám a řvu hlasitě směrem k základně o pomoc. Situaci ještě komplikují vlny, které nám zalévají obličeje. Snažím se chránit ústa svého partnera rukavicí a obracím ho zády k vlnám. Konečně vidím instruktora, jak se řítí do člunu. Mezitím mi však můj partner znovu odchází. Další dvě pořádné facky a tři vdechy, co mi stačí plíce. U něj však náhle nastává křeč a nejsem schopen mu otevřít ústa. Vrážím tedy své klouby palců do jeho čelistních jamek a tlačím. Naříká a otevírá ústa, jazyk má naštěstí nahoře, vydechuje, znovu vdechuji a už je u nás rychlý člun. Dva muži zkušeně vtahují potápěče dovnitř, jeden mu strhává výstroj a druhý rychle míří přídí k základně. Mě vyzvedávají chorvatští rybáři a vezou mě za člunem. Sedím na přídi, tečou mi slzy a starší rybář mě utěšuje. Na břehu okamžitě vyskakuji a řítím se nahoru k domu, kde mezitím začala masívní záchranná akce. Jedna paní nařizuje držet nohy nahoře, začíná s masáží hrudníku, další pán drží kyslík, konečně začíná utonulý jevit známky života a zvrací slanou vodu i předchozí svačinu. Otáčíme ho do stabilizované polohy, ale opět nám odchází. Kdosi mu zase vráží tři facky, naskakuje, dýchá kyslík, začíná naříkat a slabě prohlašuje, že umřel. Lidé rychle donášejí deky a osušky, instruktor přepouští další kyslíkové láhve a volá záchranku. Zlý sen však ještě nekončí, lidský život má totiž v Chorvatsku jinou cenu, než u nás...
Můj buddy nám potřetí odchází, fackuji ho po obličeji, opět naříká, že ho bolí ucho, sláva, stále z něho vychází pěna, ale není růžová, z toho jsem měl největší strach, na obávané barotrauma plic to tedy nevypadá. Instruktor opět volá záchranku, vrtulník je na cestě, ale lékař prostě nepřijede. Po půl hodině (!) nám telefonují ze střediska, že si musíme postiženého dopravit sami. Všichni nadávají, kdosi přináší vysazené dveře, rychle transportujeme mého partnera do dodávky a začíná šílená jízda do vesnice, kde mezitím přistál vojenský vrtulník. Místo obvyklé půl hodiny jsme na místě za patnáct minut, cestou můj buddy stále zvrací, naříká, že má žízeň, dáváme mu střidavě kyslík a cucat osušku, namočenou do vody. Zmíněná paní na něj neustále křičí, ať ty oči nechá otevřené. Právě ona mu tímto zcela bez pochyby zachránila život. Na středisku je mladá lékařka, která mu nasazuje kyslíkovou masku, říkám jí, že dehydratacija, dává infuzi a sanitka převáží postiženého na hřiště k vrtulníku. Nechápeme, proč nepřijeli s ambulancí s vybavením až na místo nehody, ale jiný kraj, jiný mrav. Nakládáme mého partnera do obrovského MI-8, pokládáme nosítka na podlahu a lékařka nejeví žádný zájem o let do Splitu. Nakonec se rychle rozhoduje instruktor, protože jediný je oblečený, má mobil a rozumí chorvatsky. Ještě stačím říci pilotovi, aby letěl nízko, pak nahazuje motor a bez ohřívání okamžitě odlétá, s absencí jakéhokoli lékařského vybavení a personálu na palubě. Po celou dobu letu musel instruktor držet lahev s infuzí v ruce, zatímco u otevřených dveří vrtulníku seděl voják v baretu a soustředěně mířil rotačním kulometem kamsi do tmy. Ve Splitu se našeho zachráněného konečně ujímají profesionálové, poskytují nezbytnou pomoc, zařizují řadu specializovaných vyšetření, instruktor ještě sestavuje zprávu o nehodě, volá Dr. Gošoviče, specialistu na barotraumatické příhody a konečně se situace relativně uklidňuje.
Přijíždí policie, vyslýchá všechny zúčastněné, nakonec se do případu vložila i kriminálka, zabavila přístroje, sepisovala stohy papírů, zajímavé je, že na rozdíl od zdravotnictví právě toto funguje na první pohled přebujele. Celou noc nespím a ráno vyrážím do Splitu do nemocnice. Můj domácí mi předtím telefonicky domluvil na jednotce intenzívní péče, že se mohu stavit na návštěvu. Předpisy se při jízdě příliš nezabývám a v Bosně mě zastavuje místní policie, že prý mám veliký problém, protože jsem na čtyřicítce jel rychlostí 96 km/h. Mé napjaté nervy konečně povolují, nepříčetně na ně řvu, že díky jejich zas...... zdravotnictví mám partnera s těžkým barotraumatem plic ve Splitu na ARu, beze slova mi vracejí doklady, popřejí šťastnou cestu a jeden z nich mi ještě vysvětluje, že oni nejsou Chorvati, ale Bosňáci, ale že to u nich také není o moc lepší. Ve Splitu na mě hluboce zapůsobí milý a ochotný nemocniční personál, jehož přístup ostře kontrastuje s plesnivými a otlučenými zdmi starého špitálu. Můj buddy leží vysíleně s hadičkami v nose na intenzivce, ale je stabilizovaný a bez následků. Padá ze mě balvan, ale starosti nekončí. Začínají další výslechy na kriminálce, ptají se na všechno možné, jestli prý instruktor porušuje předpisy, čí si myslím, že to je vina atd. Začínám chorvatský stát nesnášet. Vedoucí kriminalista je ale velmi korektní a je vidět, že celá procedura je pouze nařízenou rutinou. Když se rozčileně zmiňuji o tom, že zcela selhal jejich záchranný systém, krčí rameny, že prý jsme na Balkáně. Ruská filozofie "nas mnogo" evidentně pronikla i na chorvatské pobřeží.
Můj buddy byl prouštěn v pondělí a ve středu jsme se značnými obtížemi dojeli domů. Jeho stav se ale rychle zlepšuje a plíce přestávají zlobit. Slaná voda logicky neudělala jeho plicním sklípkům příliš dobře. Příčina problému spočívala v tom, že napouštěcí středotlaká hadice nebyla na svém místě, pravděpodobně si jí potápěč zapoměl nasadit, i když jinak si výstroj vždycky pečlivě kontroluje. Když těsně pod hladinou zjistil, že kompenzátor nefunguje, tak namísto toho, aby se jej pokusil naplnit ústy, nebo mi v klidu sdělil posunky podstatu problému a já bych to udělal za něj, zpanikařil a s prázdným kompenzátorem se pokoušel dostat na hladinu. To se mu pochopitelně nemohlo podařit, došlo k panickému stavu, následnému tonutí a nekontrolovatelnému jednání, které vedlo k vdechnutí slané vody do plic. Paradoxní na celé věci bylo, že jeho dýchací přístroj bezvadně fungoval a poskytoval dostatek vzduchu z obou druhých stupňů, tedy nebezpečí utonutí, či zadušení nehrozilo. Ke vzniku paniky jistě významně napomohly i vlny, které se nám občas přelévaly přes hlavu a nepřispívaly k potřebnému klidu. V případě plánovaného plavání po hladině tato skutečnost nijak nevadila, ale při vzniku nestandardní situace měla zřejmě podstatný vliv na nastartování paniky.
Mé poděkování patří všem lidem na potápěčské základně, kteří se obětavě a nezištně zapojili do záchrany mého potápěčského partnera, instruktorovi, který velmi rychle a zkušeně zařídil nejenom transport postiženého z moře, ale všechny další náležitosti včetně zásob kyslíku a převozu vrtulníkem, paní, kterou zde nebudu jmenovat, ale která perfektní a rychlou organizací zvládla situaci a ještě stačila držet potápěče při vědomí neustálým naléháním, aby nespal a v neposlední řadě jistě jak chorvatské armádě, která rychle poskytla stroj k přepravě, tak i personálu nemocnice ve Splitu a Dr. Gošovičovi za obětavou konzultaci a osobní návštěvu pacienta na oddělení. Za zcela tragický pak ovšem považuji přístup zdravotníků v jisté nejmenované vesnici na jistém nejmenovaném poloostrově na jihu Chorvatska, protože nejenom, že nijak nezajistili rychlou první pomoc a odborný transport k vrtulníku, ale dokonce pacienta v kritickém stavu ani nedoprovázeli na palubě stroje do nemocnice. Z celé přihody lze vyvodit poučení, že pokud má potápěč dostatek dýchacího média, nikdy není důvod k panice, protože ta má pak téměř zaručeně fatální následky a přitom zcela zbytečně. Za zmínku snad ještě stojí milá příhoda, kdy nám při návratu z nemocnice bosenský policista na hranicích podal ruku a s úsměvem říkal, že vidí, že všechno dobře dopadlo. Byl to jeden z těch, kteří se stali zcela nevinnými oběťmi mého cholerického výbuchu nervového napětí při silniční kontrole. Jejich lidský přístup velmi oceňuji, protože se se mnou logicky vůbec nemuseli bavit, můj dopravní přestupek byl totiž zcela jasný a závažný.
Když si v duchu rozebírám celou situaci znovu a znovu, zpětně mi přijde prakticky nepochopitelné, že jsme nakonec oba neskončili dole v trávě jako potrava pro ryby. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by se pohybovali ve vodě jako delfín a například kalná, vířící voda na vodních dílech mi působí vysloveně fóbii. Jedno možné vysvětlení se mi ale nabízí. V zimě jsem chodil poctivě každý týden na hodinu do mělnického bazénu a sám jsem si cvičil všechno, co mě napadlo, od sundavání masky a plavání pod vodou bez masky, odkládání přístroje na dně a vracení se pro něj pod hladinu po nafukování kompenzátoru ústy a precizní vyvažování. Napotápěl jsem takto v chráněné vodě přes dvacet hodin. Jistě by celá řada zkušenějších potápěčů prohlásila, že to je nuda. Ano, je, ale naučil jsem se klidu ve vodě a vím, co mohu v které situaci čekat. Můj potápěčský partner si například nikdy nafukování kompenzátoru ústy prakticky ani nevyzkoušel. Zatímco on tak svoji nastalou (a přitom triviální) situaci považoval pravděpodobně za zcela bezvýchodnou a řešil jí silou, pro mě bylo nafouknutí jeho kompenzátoru svými ústy vlastně jen otázkou podvědomé rutiny, o které jsem ani nepřemýšlel. Já svůj čas, strávený pod vodou, nijak nepodceňuji a nepovažuji za ztracený. A vy? ...
