Před zhruba pěti lety jsem byl ještě relativně naivní a nadšený pro svého nového koníčka ? bezmotorový paragliding. Jezdil jsem na Ranou, poslouchal rady starších a nadšeně vybíhal kopec, třeba i dvanáctkrát za den, abych se vzápětí za své snažení odměnil minutovým sletem z kopce. Občas se mi sice zadařilo a já strávil ve vzduchu hodinu, dvě, ale těch chvil nebývalo mnoho. Od létání mě to však nijak neodradilo a věřil jsem, že parta, která se na kopci schází, patří ještě do skupiny lidí, která i v dnešní komerční době drží tak nějak pohromadě. Žádné indicie nenasvědčovaly tomu, že by vše mohlo být jinak. Zklamání přišlo později, ale nebudu předbíhat...
Jednou jsem přistál na západní straně Rané těsně před deštěm, který se spustil v okamžiku, kdy můj sbalený padák zmizel bezpečně v kufru služebního auta. Z kopce v tu chvíli scházeli dva starší pánové, kteří si drželi nad hlavami bundy a chránili se tak před obecně neoblíbeným meteorologickým jevem, jež zvolna nabýval na intenzitě. Počkal jsem na ně a pozval je do auta. Neodmítli, poprosili o svezení k ranské hospodě Ponorka a začali mi vyprávět příběh o době dávno minulé, o roce 1947, kdy na Rané létali na stařičkých větroních. Z jejich původní party už moc lidí, schopných ještě vlastními silami vystoupit na vrchol Rané, nezbývalo a oni, jak říkali, se ještě jednou chtěli podívat na místa, kde strávili krásné chvíle ve skupině leteckých nadšenců.
Odvezl jsem je a cestou jsem poslouchal, jak to tenkrát vlastně na Rané bylo a za jakých podmínek tehdy probíhal letecký kurs na stařičkých předválečných kluzácích, jimž se slangově říkalo Bettynka. Každý víkend se na ranském letišti sešla parta osmnácti nadšenců, vytáhli větroň z hangáru a pak jej společnými silami dotáhli až pod kopec. Ta zhruba půlkilometrová cesta samozřejmě nebyla snadná. Instruktor rozdělil úkoly, určil pořadí, v jakém budou pilotní adepti slétávat kopec a pak už se kluzák pracně vystrkal až do sedla mezi oběma vrcholy. Zde si nasedl pilot, na kterého právě vycházelo pořadí, ostatní zahákli pružné lano, postavili se do řady a ručně větroň vytáhli do vzduchu. Dotyčný aviatik si za letu, jež trval asi minutu, vyzkoušel dvě zatáčky a posadil letadlo na louku pod kopcem. Mezitím, co si v kabině po přístání vychutnával čerstvý zážitek, seběhla dolů parta a všichni zase vytlačili letadlo zpět do sedla. Na závěr letového dne určil instruktor jednoho z nich, většinou za odměnu a ten mohl sletět s Bettynkou až na přistávací plochu ranského letiště. Komická příhoda s dobrým koncem, kdy nad rozpálenou zemí kluzák jednou nepřistál, ale klouzal a klouzal těsně nad zemí kilometr a půl za letiště, nečekaně zpestřila jeden takový večerní slet a přestože byla neděle, nikdo neváhal a společnými silami bylo letadlo vráceno zpět do hangáru.
Že se doba výrazně změnila, jsem právě na Rané zaregistroval hned na dvou, na sobě nezávislých příhodách. Na konci srpna roku 2004 jsem se vrátil z dovolené a v neděli ráno už mé auto mířilo na Ranou, s padákem v kufru. Před polednem jsem se neuchytil v termice a byl jsem nucen přistát. Těsně před přistávačkou mi ale stál v cestě malý stoupavý proud a padák po průletu turbulencí nezvladatelně kývl do země přesně tam, kde byl asi půl metru vysoký okraj cesty. V levém kotníku a v koleni nepříjemně zakřupalo a už jsem se válel v pořádných bolestech po zemi. Pikantní na celé věci bylo, že přestože byla přistávačka plná lidí, nikoho ani nenapadlo mě nějak pomoci. Teprve asi po deseti minutách ke mě přiběhl mladý německý pilot, ptal se, co se stalo, sbalil mi padák a pomohl mi k autu. Všichni ostatní se tvářili, že se jich to nijak netýká. Dojel jsem si do Mostu do nemocnice, noha byla naštěstí pouze pořádně naražená a všechno skončilo šťastně pro mé zdraví, už však méně příznivě pro mou důvěru k padáčkářům české produkce. Poslední kapkou do pomyslného poháru mé naivity se stala srážka dvou padáků ve výšce zhruba šedesát metrů nad kopcem, po které se oba účastníci zřítili do lesa na západní straně kopce téměř volným pádem. Běžel jsem k nim a doufal jsem v zázrak, i když vzhledem k výšce a způsobu pádu byla šance na přežití obou pilotů minimální. Přesto jsem s úlevou nalezl oba aktéry viset na šňůrách v korunách borovic a bez jediného vážnějšího zranění. Vzpamatovávali se z šoku a mluvili jeden přes druhého. A teď pozor - přestože ošklivý pád viděla řada lidí na kopci i ve vzduchu, všichni se tvářili, že se vůbec nic nestalo. K místu dopadu se mnou běžel pouze jeden člověk a po chvíli přišel zespodu nějaký pán, který zřetelně neměl s létáním nic společného a to bylo všechno. Devět padáků si dál vesele létalo a dokonce i nad místem, kde ve stromech zářila potrhaná látka vrchlíků. Nikdo se nenamáhal pomoci, zjistit, co se vlastně stalo, zavolat záchranáře, nikdo nehnul ani prstem.
Odjížděl jsem tenkrát domů s opravdu hodně ošklivým pocitem a na Ranou jsem se už s padákem nikdy nevrátil. Nějak nemám chuť se nechat ohrožovat lidmi, kterým nic neříkají ani předpisy, ani zákony, ani základní lidská morálka a slušnost. Koupil jsem si motorovou krosnu, létám spíše na letištích, kde mám alespoň záruku, že základní pravidla fungují a vím, že v případě nehody mi někdo zavolá pomoc. O tom, jakou pověst mají čeští padáčkáři v zahraničí, nejlépe svědčí moje vlastní příhoda, když jsem jeden krásný letní víkend poletoval na jistém, odlehlém terénu v Rakousku a v lanovce cestou nahoru se mě místní piloti ptali, odkud že to vlastně jsem. Když se dozvěděli, že z Čech, říkali mi: "Tebe si pamatujeme z loňska, problémy tu s Tebou nikdy nebyly, ale neříkej prosím u vás doma nikomu o tomto terénu. Chceme tady létat v pohodě a bezpečně." Bylo mi opravdu trapně a jejich prosbě jsem samozřejmě vyhověl.
Co dodat na závěr? V žádném případě se mi nestýská po socialistických časech, volím zásadně pravici a jsem zvyklý postarat se sám o sebe. Ale jedna věc mi v tom dnešním, uspěchaném světě chybí - lidská slušnost a morální zásady. Těch je čím dál méně a bohužel, jejich absence se už nevyhýbá ani lidem, kteří mají tak krásného koníčka, jakým létání bezpochyby je...
