Roudnické letiště patří soukromého aeroklubu a celý jeho areál je oplocen, po dohodě s majitelem firmy JojoWing Frantou Salavou jsou zde ale provozovatelé MPG trpěni, pokud se dopředu telefonicky nahlásí. Úpravy letištní plochy jsou nákladné a lidé v okolních obcích značně alergičtí na jakýkoli zvuk, pocházející z oblohy, proto je třeba striktně dodržovat určitá pravidla a zejména se velikým obloukem vyhýbat "zapovězeným" lokalitám.
Zdravím se se strážcem areálu, který mě pouští dovnitř. Zajíždím ke kruhovému pískovišti, které zde zbylo ještě z dob svazarmovských výsadkářů a z kufru vybaluji součásti motorové krosny. Jednotlivé díly do sebe zapadají, suché zipy upevňují spoje, ještě nasazuji vrtuli, rozkládám a připínám padák a oblékám osvědčenou lyžařskou zimní kombinézu, pod kterou si beru tradiční, nikoli Jägerovo, ale Kraftovo spodní prádlo s vlasem dovnitř :-) Otočím motor o devadesát stupňů tak, abych si vrtulovým proudem nenafoukal do padáku, čerpám benzín do karburátoru a nahazuji. Dvěstědvacítka Simonini poslušně naskakuje na první pokus a za tři minuty je motor ohřátý na provozní teplotu. Zapínám si popruhy v sedačce, zvedám třicetipětikilogramový stroj na záda, do ruky beru řidičky a áčkové popruhy a jsem připraven k letu.
Start s motorovým padákem je vždycky trochu akční záležitost, zejména pokud nefouká slabý pomocný vítr proti. Fléra visí schlíple dolů, dalším čekáním bych pouze ztrácel síly. V předklonu provedu motorovou zkoušku, zhasnu a znovu nahodím motor, ještě jednou ho protočím na plný plyn, pak si trochu couvnu a s rozběhem pořádně zaberu do popruhů. Jakmile cítím tah, přidávám plyn a celým tělem vytahuji vrchlík nad hlavu. V okamžiku, kdy se mohu pohybovat vpřed, uvolňuji áčkové popruhy, ruce nahoru, plný plyn a po třetím kroku se zhoupnu do vzduchu. Během chvílky jsem sto metrů nad plochou, z kapsy vytahuji GPS a pokládám si jí na klín, nastavuji cestovní otáčky pohonné jednotky a otáčím se směrem k Řípu.
Motor si spokojeně přede za mými zády, pode mnou zvolna ubíhá středočeská krajina a já pozoruji na poli přípravy na start horkovzdušného balónu. Chvíli kroužím nad pestrou skvrnou, která během chvíle zaujme předepsaný tvar koule a stoupá k obloze. Ještě si udělám několik obrázků a potom odlétám nad Říp, abych posádku zbytečně nerušil hlukem motoru. Na balónovém létání je totiž nejkrásnější klid, který je občas přerušován pouze zvukem propanbutanových hořáků.
Ve všední den nebývá okolo rotundy na vrcholu prakticky nikdo a ani dnešek není výjimkou. Spokojeně prolétávám nad vrcholem a v zapadajícím slunci pořizuji několik záběrů známého románského kostelíka. Pak kloužu směrem ke Krabčicím a létám si kousek nad poli, kde nikoho neruším, snad kromě zajíců, kteří nejsou tak drzí, jako jejich "kolegové" na letišti a uctivě mi uhýbají z cesty. Je krásný teplý podvečer a vítr téměř nefouká, padák letí poklidně a bez houpání.
Znovu přidávám plyn a ve třistametrové výšce se vracím zpět nad letiště. Tady si dovolím čtvrt hodiny poletovat těsně nad zemí ? zhruba dva až pět metrů a učím se udržovat si stálou výšku. Občas mi to nevychází a tak si musím pomoci jedním, dvěma kroky po zemi. Na motorovém padáku je krásná právě tato svoboda pohybu a kontakt s okolní přírodou, pokud se ovšem pole dá považovat za přírodu. :-) Nakonec naposledy přidám plyn, v sedmdesáti metrech vypínám motor, zakroužím nad autem a měkce přistávám asi pět metrů od kruhu. Skládám krosnu i padák a za čtvrt hodiny opouštím letiště s "letadélkem", úhledně složeným v kufru. Doma už zbývá pouze vynést motor i s příslušenstvím do bytu a dát si něco dobrého k večeři. Stahuji a upravuji obrázky a odcházím do postele s pocitem velmi dobrého zážitku.
