Mystika

Posílení pejska stromovým dévou

Jak mě k mému vlastnímu překvapení pomohla stromová bytost

Moji rodiče mají řadu nepříjemných návyků, například chov vzteklého, zákeřného psa a dvoutýdenní dovolenou all inclusive v jedné aktuálně krachující a historicky naprosto bezvýznamné balkánské zemičce v Egejském moři:-). A tak zatímco si můj mladší bratr bezstarostně venčí stařečky, na moji nebohou maličkost zbývá ta podstatně méně příjemná část - péče o zlou psovitou šelmu. Dlužno ovšem podotknout, že mě nejspíš pouze dostihla neúprosná karma - byl jsem to bohužel já, kdo tuhle nerudnou příšeru s tlamou hyeny a stiskem hydraulického lisu, před čtyřmi lety přivezl z útulku.



Dvanáctikilovou fenku tříbarevného křížence, který vzhledem vzdáleně připomíná jezevčíka, mi v kladenské Bouchalce nabídli jako miláčka zdejšího ústavu a v té době jím skutečně byla - milá, hravá, milující děti, ochotná ke každé lumpárně, nikdy by neublížila ani příslovečnému kuřeti. To se však po dvou letech radikálně změnilo a od té doby je i prosté nasazení obojku před venčením stejně riskantním počinem, jako sahat na řetězovou pilu při plném výkonu. V obou případech je totiž výsledek známý předem.:-) Fyzické tresty nepomáhají, ani nic jiného, ale to je jiná kapitola. V té dnešní bych rád popsal naprosto neskutečný zážitek, který mi po mém jarním úplňkovém čarování s kamarádem Sidrisem vlastně zase až tak neuvěřitelný nakonec nepřipadal.


Lidé ve vyšším věku toho už nenachodí tolik, jako ve dvaceti, to je prostá fyzika. Takže když mají důchodci mladého psa, ve zvířeti logicky vzniká přetlak energie, který je ovšem řešitelný a moje oblíbená metoda je dvoudenní putování Kokořínskem s přespáním pod krásným převisem v severozápadní části této CHKO. Příjemná krajina, krásné lesy, klid a spousta vody v potůčcích a prozatímní absence Holanďanů je jasná volba, kam vzít čtyřnohou potvoru, aby si ještě víc ubrousila své beztak už malé nožičky. Zmíněná potvora, patřičně zlenivělá, samozřejmě zkušeně imituje pokročilé stáří a předstírá, že ten první kilometr z dvaceti jí teda už jako bohatě stačí a že by bylo na čase zase spočinout v pohodlí klimatizovaného vozu, ale na to jí samozřejmě nikdy neskočím, takže po dvou třetinách cesty už obvykle šlape docela standardně. Tentokrát ovšem měla polehčující okolnost - horko, i když ne nijak drastické. Její aktuální kondice je ale snadno ověřitelná - pokud se v tranzitních obcích snaží roztrhat každého psa, včetně bojových plemen, pak se o její fyzické zdraví není třeba jakkoli obávat. Takže za jednou z vesnic, ve které už šlapala poměrně apaticky a dokonce odmítla rozložit na atomy vztekle poštěkávající, miniaturní imitaci jorkšíra, jsem pochopil, že je čas na odpočinek. Psice se vděčně svalila pod strom u cesty a já z batohu vytáhl vodu. Po sbalení ruksaku jsem pohlédl na chlupatou předložku, bezvládně ležící v prachu a pak na strom, který jí poskytoval stín. A potom jsem dostal nápad.


Strom mi připadal poměrně příjemný a přátelský, mluvit s nimi stejně, jako můj kamarád Sidris zatím neumím, ale říkal jsem si bez dalšího přemýšlení, že za pokus nic nedám a tak jsem zdvořile poprosil stromového dévu, jestli by neposkytl mému psovi trochu síly. Fenka ležela dál, po chvíli jsem pokrčil rameny a vydal se na další cestu. A po sto metrech mi to došlo - za mnou se neozývalo ani funění, ani charakteristický zvuk drápků. To jsem ještě nikdy nezažil - psí slečna se mě ve volné přírodě vždycky zásadně drží jak příslovečné klíště a nikdy se nevzdálí víc, než na pár metrů. Nyní však ležela ve střehu pod stromem a vůbec mě nevnímala, ani se po mě nepodívala, zato ale každou chvíli velmi zvláštním způsobem upřela zrak do koruny stromu. Vrátil jsem se, ale nikdo v ní nebyl, žádný pták, zvíře, nic. Znovu jsem odešel dál, než sto metrů, ale psice pokračovala v evidentní komunikaci se stromovým dévou. Nakonec potřásla hlavou a rozeběhla se ke mě způsobem, jaký jsem zažil naposledy před dvěma roky. Po zbytek cesty přes kopec Vlhošť běhala jak kamzík, plná síly a i na převisu měla tendenci zkoumat okolí ještě dlouho po soumraku, další nevídaná věc. Prostě úplně jiný pes, i když na případnou sníženou útočnou funkci psího chrupu to žádný vliv nemělo. Bohužel.:-)


Pointa celého příběhu je ale jinde - pouhé objímání stromů nestačí, je prostě potřeba se s nimi nejdřív domluvit, poprosit o pomoc. Bez zapojení intuice to ale nejde. Můj kamarád bytosti vidí a mluví s nimi přímo. Já jsem jako dítě sice nic neviděl, ale pod svůj strom v Krušných horách, který mi letos na jaře tolik pomohl, jsem spontánně chodil moc rád, díval jsem se do jeho mohutné koruny a bylo mi u něj dobře. Teprve až letos mi Sidris vysvětlil proč - protože se známe z minulých životů a tak nám spolu bylo fajn. Přestože jsem si ale kamaráda přivedl jako "tlumočníka", stromový déva ho nejprve naprosto odmítal a odháněl ho od sebe a teprve po delším přemlouvání ho vzal na milost, ale nijak přátelsky se k němu rozhodně nestavěl, takže z plánovaného rozhovoru nakonec nebylo nic. A to popisuje další z povahových rysů bytostí přírody - oni nás většinou příliš nemusí. Možná proto, že jim ničíme jejich pracně budovaný svět, nevím. Člověka vynesla na evoluční vrchol údajně tepelná úprava stravy. Je to možné, ale když se podíváme na výsledky naší "správy" planety Země, přijde mi to vše značně tristní. Rabujeme neobnovitelné zdroje, aniž bychom věděli, k jakému opravdovému účelu byly vytvořeny, likvidujeme zemědělskou půdu a množíme se jak králíci, ačkoli světová produkce potravin spíše klesá. O rychle mizejících zelených plících planety v Amazonii ani nemluvím. Boj o zbývající zdroje jednou přijde a je naprosto logický, všichni chceme přežít, to je základní stavební prvek evoluce. A stejně tak chtějí přežít i přírodní bytosti. Ony nepotřebují jídlo, ale energii ano. Jenomže my jim jejich svět neustále měníme ke svému obrazu a nemyslím si, že by se jim to nějak zvlášť zamlouvalo. Možná i proto je velmi obtížné s nimi navázat kontakt. Paradoxně si často neuvědomujeme, že ani my se bez přírody neobejdeme, že nás živí, uklidňuje a dává nám mnohem víc, než si vůbec dokážeme připustit.


Až půjdete do přírody, do lesa, nebo na rozkvetlé louky, zkuste se chvíli vnitřně ztišit a vnímat víc, než jste zvyklí. Ve stromech můžete vidět dévy, na zemi trpaslíky gnómy, na vodních plochách vodní víly a ve vzduchu sylfy, všude okolo nás to žije tak, že si to ani neumíme představit, jenom my se tu chováme jak přísloveční sloni v porcelánu. Možná, že bychom se tak nechovali, kdybychom věděli, jak obrovskou moc a sílu přírodní bytosti mají. O čtyřech živlech jste zřejmě cosi slyšeli. Každý živel má svoji skupinu bytostí a ty dokáží opravdu neuvěřitelné věci. Vždycky, když jim dojde trpělivost, plní se stránky světových deníků. Sesuvy půdy, zemětřesení, požáry, tsunami, povodně, tornáda a vichřice, to jsou jedny z často používaných "zbraní" těchto entit. Jak zcela trefně říká jiný můj kamarád, vysoce postavený manažer - "jo hochu, když bude příroda chtít, kdykoli si s námi prostě vytře prdel". A má naprostou pravdu. Letošní povodně to myslím v celé Evropě ukázaly víc, než jasně.


Na závěr článečku bych rád navrhl jedno téma k diskuzi, ale chtěl bych vás upozornit, že se jedná o můj čistě subjektivní názor, o nic víc. V roce 1989 se rozpadla určitá světová rovnováha, kterou tvořil na jedné straně ruský totalitní blok a na straně druhé pak svobodný Západ. Staré "pořádky" přestaly platit doslova přes noc. Osobně jsem měl obrovskou radost, že jsme konečně svobodní, ale porevoluční honba za majetkem a věci s tím spojené mě duchovně nijak neuspokojovaly. Zatímco se rozkrádal pracně budovaný majetek a kdo mohl, stavěl a hromadil hmotné statky, já jsem nějak postrádal slušnost, ohleduplnost a ochotu pomáhat ostatním. A nejenom to. Do Evropy náhle vtrhly přírodní katastrofy nevídaného rozsahu. Pamatujete si ještě například na zkázu moravské obce Troubky? Já ano, nikdo nikdy v tomto století v naší zemi nic podobného nezažil. Sesuvy půdy, požáry, vichřice a další katastrofy postihly většinu starého kontinentu. Tedy samozřejmě nejenom Evropy, ale bližší košile, než kabát. Mají tyto události nějakou souvislost? Jistě že ne. Nebo ano? To už ponechám na úvaze každého z vás. Těším se na vaše případné příspěvky:-)



Autor: Zbyněk Slába | Počet komentářů: 0 | Sdílet na: | | |


Napsat komentář

(Registrace nového uživatele)

  *Napište číslicemi jednadvasedm:


  *Jméno:


  Heslo: (Pouze pro registrované)


  *Titulek:


  *Text zprávy:





Diskuse - hlavní str.

Diskuse o energiích  Diskuse o astrologii  Diskuse o Tarotu  Diskuse o léčení, mystice




Související články:

Nevysvětlitelné bezpráví a křivdy v praxi (18.4.2017 18:10)
Zlo a jeho neblahé účinky na naše životy (4.4.2017 17:48)
Dva velmi zajímavé zážitky z regresní terapie na dálku (19.3.2017 17:32)
Vliv duše zemřelého dědy, aneb s čím vám běžný psycholog určitě nepomůže (23.11.2016 18:25)
Jak nás ovlivňují duše zemřelých příbuzných? (13.8.2016 07:24)
Není nutné být spolu... (31.8.2015 10:43)
Vytvořte si svého démona (a nebo snad raději ne) (17.9.2014 07:12)
Zajímavé poznatky o délce života (18.6.2014 21:02)
Žijí mezi námi a nemyslí to vždycky dobře (4.5.2014 20:40)
Léčíme domácí zvířátka na dálku (23.3.2014 17:53)
Zajímavý poznatek s odváděním duší (17.11.2013 08:37)
Odpovědi ve znameních (23.10.2013 14:50)
Přísahy, sliby a postuláty (11.10.2013 12:55)
Odpovědi na komentáře pod články, část třetí (13.6.2013 21:40)
Jarní úplňkové čarování I. (29.4.2013 21:55)
Jarní úplňkové čarování II. (29.4.2013 21:46)
Odvádíme přivtělené duše (25.4.2013 06:25)
Neznáš náhodou "nějakého Rafaela"? (4.3.2013 21:25)
Tajemství filipojakubské noci (2.5.2009 18:37)
Mystický zážitek na Řípu 30.4. (12.5.2006 17:41)