Zajímavosti

Klidně bych tam své dítě nechala

Zamyšlení nad vztahem současné generace ke smrti

Poměrně nedávno se rozpoutala na jedné virtuální konferenci potápěčů bouřlivá diskuze na téma "cena za převoz zesnulého ze zahraničí". Nebudeme si nic namlouvat a postavíme se realitě tváří v tvář: pohřebnictví je tvrdý, nelítostný a velmi výnosný byznys. Taková je doba, taková je společnost, takové jsou současné duchovní hodnoty. Nicméně rozumný člověk se při cestě do zahraničí prostě pojistí i na zmíněnou alternativu případného úmrtí. Největší bouři názorů na zmíněném diskusním fóru však způsobil můj dotaz na nejmenovanou mladou paní, která bez skrupulí oznámila, že by své případně zesnulé a nepojištěné dítě v cizině ponechala svému osudu, protože přeci kvůli tomu nepřijde o auto a střechu nad hlavou...



Rozhodně nechci, nemohu a ani nebudu soudit cizí názory a etický kodex. Každý máme plné právo na svobodný názor a jeho vyjádření. Dotyčná navíc vlastní děti nemá a tím je mnohé jasnější. Nicméně zmíněná tematika je mnohem složitější. Má otázka, jestli to myslí vážně, vyvolala smršť reakcí a rozdělila konferenci na dva tábory. Menší část byla zděšena "morálním úpadkem společnosti", ta větší pak udivena, že se někomu vlastně ještě chce zabývat mrtvým. Jak to tedy je? V současné době soupeří o místo na trhu mnoho pohřebních služeb a metody jejich "hospodářské soutěže" jsou přinejmenším sporné. Zatímco například na Jižní Moravě je přístup k otázkám úmrtí většinou mnohem citlivější, v Praze k zemřelému přijede lhostejný lékař, který po vypsání úmrtního listu většinou začne pozůstalým vnucovat konkrétní pohřební ústav s tím, že pokud se setká s projevem nesouhlasu, bude vyhrožovat úředně nařízenou pitvou a dalšími obstrukcemi, na což má bohužel z právního hlediska nárok. Pieta jde zcela stranou a vítězí chladný kalkul a byznys. Stejně tak převoz mrtvého ze zahraničí, kdy se reálná nákladovost pohybuje řádově v tisících, ale pohřební služba si výsledně naúčtuje částku okolo čtvrt miliónu korun. Nemá význam nyní řešit, proč tomu tak je, ale pojďme se spíše podívat, proč by tomu tak být nemělo a proč bychom se měli odpovídajícím způsobem postarat i o své zesnulé.


Na zmíněné viruální konferenci se jedním hezkým příspěvkem zapojil do diskuze i katolický kněz. Vysvětlil problematiku ze svého, duchovního hlediska. Nikomu nic nevnucoval, pouze napsal, co si myslí. Výsledkem bylo, že se většina účastníků zklidnila, možná se v nich přeci jen ozvalo svědomí, nevím. Pravda však je, že lidé měli zvláštní a zcela specifický vztah k otázkám smrti odedávna. Domnívám se, že to je možná i jedna z hlavních věcí, která nás odděluje od světa zvířat. Od vzniku prvních civilizací se dochovávají prastaré hroby i popisy pohřebních obřadů a rituálů. V blízkosti zemřelých se často nacházejí rituální předměty a pohřebiště byla vždy zcela jasně oddělena od sídlišť a s úctou k zemřelým a s pietou udržována, přičemž bylo prakticky lhostejné, jestli se jednalo o civilizace evropské, asijské či jihoamerické, nebo africké. Existovaly i formy pohřbu žehem, případně se nebožtíci nechávali napospas supům, nebo divokým zvířatům, vždy však jejich odchod provázel nějaký zaběhnutý rituál.


Odpověď na otázku, proč tomu tak bylo a vlastně i je, není zase až tak složitá: smrt není konec, je to "pouze" přechod do jiné vývojové fáze, určitá forma transformace duše a ducha. Odedávna ale budí obrovský respekt, úctu, obavy i hrůzu. Hrdelní tresty byly a jsou nejobávanější metodou represe i v mnoha současných státech. Kladl li se na něco v dávných civilizacích obzvláštní důraz, provázely příslušný rituál často i lidské oběti. Smrt nás vzrušuje, obáváme se jí, máme k ní úctu. Je vděčným námětem mnoha her, filmů a románů. Nechce se nám odejít a příslovečný "kámen mudrců", údajně zajišťující nesmrtelnost, hledaly celé generace učenců, mágů, alchymistů i králů. Smrt jako téma provází odedávna veškerou kulturu, jedním z evropských velikánů, který na těchto otázkách postavil svá díla, byl například William Shakespeare a do dnešní doby jeho tvorba nenechává klidným nikoho, kdo se s ní setkal.


Pravda je zhruba taková, že jsme součástí velmi složitého systému duší, který prakticky nedokážeme rozumově pojmout, podvědomě ho tušíme a jeho zákonitostem a pravidlům všichni podléháme. Jsme plně zodpovědní za všechny vztahy, které vědomě i nevědomě vytváříme, za své rodiče, za sebe i za své děti. Před těmito povinnostmi v podstatě není úniku, je naším morálním krédem žít podle určitých, univerzálně platných pravidel a jestliže se chceme cítit jako šťastné, svobodné a naplněné bytosti, nemůžeme se těmto tématům vyhýbat.


Kdysi jsem absolvoval zajímavý duchovní seminář u známého léčitele, pana Peška a ten nám zdůrazňoval, že na hřbitovy by měli lidé chodit jenom o dušičkách, protože pouze o tomto svátku jsou astrální a naše hmotné sféry natolik vyrovnané, že nás nijak neohrožují duše, které se na hřbitovech koncentrují. Přesto já i moji rodiče jezdíme na hřbitov v severočeském Bohosudově také na Štědrý večer, zapálíme svíčku na hrobě našich předků, sejdeme se v tichém zamyšlení se známými, chvíli se podíváme na stovky svíček, zářících pod zasněženým úbočím Krušných hor a teprve potom jedeme domů k štědrovečernímu stolu. Když jsme před lety přemísťovali hrob z rušené části hřbitova, velmi pečlivě jsem posbíral i popel z dávno rozpadlých uren v zemi, nasypali jsme ho o nových schránek a ty jsme pak uložili na novém místě s úctou k lidem, kteří nám kdysi dali život. Nevíme totiž, za jakých okolností tito lidé zemřeli a jestli nejsou jejich duše stále ještě vázány na místo, kde jsou uloženy jejich ostatky. Pokud by tomu tak bylo, je citlivý přenos popela zcela na místě. Že jsem si po dokončené činnosti důkladně umyl ruce v tekoucí vodě a také jsem se ještě v duchu pomodlil za klid těchto duší je už jenom logický důsledek mé vnitřní víry.


Ve starém Tibetu se lidem po jejich smrti předčítala Kniha mrtvých, duchovní dílo, které mělo duši a ducha zemřelého vést správnou cestou do příslušné astrální sféry. Bylo to velmi moudré, protože duše zesnulých nevnímá lidská měřítka času a může na místě úmrtí, či na hřbitově bezcílně pobývat stovky let, aniž by pochopila, že již nežije život, na který byla zvyklá. Trojjedinost "tělo, duše a duch" je v okamžiku smrti porušena a tělo podléhá rozkladu, destrukci, nebo chcete li, entropii. Pokud se duše a duch realizují v novém fyzickém těle po dalším zrození, většinou se dotyčný fyzicky velmi podobá svému předchůdci a přináší si s sebou také jeho základní vlastnosti, schopnosti a návyky. Těsně po "sametové revoluci" jsem četl v nějakém časopise o českém hudebníkovi, který se ke svému údivu kdesi ve Španělsku bezpečně poznal na obrazu z šestnáctého století. Ve skupině mnichů hudebníků držel v ruce své oblíbené violoncello a jeho tvář byla tak výrazná a neobvyklá, že nebylo nejmenších pochyb o genetickém původu zmíněného pána. Tedy pokud přiložené fotografie nebyly velmi zdařilou fotomontáží.:-)


Jestliže dodnes nemáme tušení, proč vlastně žijeme, pak je to zejména proto, abychom duchovně vyrostli a posunuli se dál, urovnali staré vazby a problémy a také - abychom pomohli k naplnění i ostatním a to se týká zejména našich blízkých, i když nejenom těch. Pokud jejich duše po své smrti bloudí astrálními sférami, či nepochopily konec a stále se zdržují poblíž svých ostatků (což je zejména v případě náhlé, tragické smrti obvyklé), pak je péče o tyto ostatky to nejlepší, co můžeme pro zmíněné duchovní entity udělat. A to vše se nám "počítá" také z hlediska karmického. Až jednou i vy sami přijdete do pomyslného "nebe", budete možná překvapeni, že se setkáte nejenom se svými blízkými, ale také s dušemi svých domácích mazlíčků a podíváte se na místa, která jste během svého života milovali. To vše je součástí geniálního systému, v němž máme tu čest žít. A to vše je také důvod, proč bychom měli považovat za samozřejmost, že nenecháme své zemřelé napospas osudu, ale důstojně se o ně postaráme. Přestože nám tato péče třeba na první pohled způsobí materiální újmu. Protože peníze si s sebou do hrobu nevezmeme, ale vděčnost a naplnění duší našich blízkých ano a to je poklad, jehož hodnotu většina z nás nedokáže ocenit dříve, než se sami staneme tím, čeho se vlastně v koutku našich duší tolik obáváme?



Autor: Zbyněk Slába | Počet komentářů: 0 | Sdílet na: | | |


Napsat komentář

(Registrace nového uživatele)

  *Napište číslicemi jednadvasedm:


  *Jméno:


  Heslo: (Pouze pro registrované)


  *Titulek:


  *Text zprávy:





Diskuse - hlavní str.

Diskuse o energiích  Diskuse o astrologii  Diskuse o Tarotu  Diskuse o léčení, mystice




Související články:

Svépomocné řešení aktuální máslové krize (27.9.2017 18:13)
Léčení Alzheimerovy choroby (26.6.2017 20:52)
Změny na Oranžových stránkách (13.3.2017 16:52)
Zázrak české farmacie v praxi (29.1.2017 18:34)
Nedobrovolný kurs přežití ve volné přírodě (7.11.2016 18:48)
Skrytá rizika energetických nápojů (1.11.2016 15:29)
Zánět močových cest a přírodní farmacie (23.10.2016 17:35)
Těžké nemoci a konopí (14.10.2016 14:19)
Náboženství a fanatismus v praxi (29.9.2016 20:56)
Jak jsem hledal brýle pod vodou a jak to dopadlo (30.5.2016 14:34)
Změny na Oranžových stránkách (27.5.2016 11:21)
Jak (ne)léčit rakovinu (20.3.2016 10:34)
Jak na chřipku II. (17.11.2015 12:29)
Čínská medicína - ano či ne? (17.11.2015 11:20)
Dobročinná, (nejenom) vánoční sbírka (11.12.2014 12:13)
Jak účinně (a nesmyslně) zkrátit život vašeho morčátka (18.6.2014 21:06)
Jak na kuří oka? (3.2.2014 21:25)
Chce to klid a nohy v teple (3.2.2014 21:21)
Jak na tělesnou termogulaci? (26.1.2014 21:12)
Oranžové stránky miliónové:-) (3.1.2014 22:03)
Jak na lehké vyčištění těla po Svátcích? (1.1.2014 21:10)
Stáří a choroby (5.12.2013 21:21)
Když nám příroda dává mat (29.9.2013 12:01)
Neobvyklé setkání na staré E55 (24.8.2013 10:06)
Odpovědi na dotazy čtenářů v komentářích - k 15.6.2013 (15.6.2013 20:16)
Poděkování za pomoc dětskému domovu (19.12.2012 22:08)
Malá vánoční pomoc opuštěným dětem (22.11.2012 19:48)
Úplněk 31.8.2012 (1.9.2012 14:53)
Léčivé vzpomínky (25.8.2012 17:03)
Když udeří mrazy... (9.4.2012 18:34)
Reakce na komentáře čtenářů k 1.7.2011 (7.1.2012 12:20)
Jak správně vyprat péřový spacák... (27.11.2011 18:09)
Teplický léčitel Jaroslav M. Pešek (3.7.2011 16:39)
Putování s pejskem (1.3.2011 21:07)
Úplněk 24.8.2010 (27.8.2010 07:25)
Reakce na komentáře čtenářů k 1.3.2010 (6.3.2010 12:54)
Až jednou budete umírat... (5.12.2009 11:04)
Já tu knížku ale opravdu potřebuju!! (31.5.2009 19:01)
Fotogalerie autora Oranžových stránek (3.4.2009 21:22)
Měla si tu blbou krávu poslat do prdele... (7.3.2009 10:08)
Magie Vánoc (20.12.2008 22:01)
Jaká je současná úroveň slušnosti a úcty k hodnotám v "malém českém rybníčku" ? (4.12.2008 21:23)
Myška (28.3.2008 15:18)
Jak jsem kupoval zrcadlovku (25.3.2008 21:13)
Vyjádření vedoucího Správy CHKO Kokořínsko (11.1.2008 15:23)
Svět není černobílý (19.12.2007 14:42)
Poslední jízda na trati č. 132 (14.12.2007 18:36)
Máme pro vás vstupenku... (22.6.2007 14:44)
Lze léčit neplodnost astrologickými metodami? (25.1.2007 20:20)
Jak se dají zdarma pořídit svaté obrázky... (29.12.2006 19:08)
Magicko-astrologický závod ve Staré Praze (21.11.2006 20:02)
Záchrana potápěče na volném moři po ztrátě vztlaku (28.9.2006 20:11)
Zvláštní setkání pod vodou (1.8.2006 14:44)
Zajímavosti o toxoplasmóze (24.4.2006 18:03)
Ptačí chřipka - hrozba nové pandemie? (6.3.2006 15:29)
Faraónův holící strojek (2.12.2005 13:54)
Nebojte se Nostradama (2.12.2005 13:40)
Backster efekt (2.12.2005 13:33)
Éčka v potravinách (2.12.2005 11:30)
Deodoranty vs antiperspiranty (2.12.2005 11:11)
Chřipka - opravdu trvá devět dnů? (1.12.2005 19:23)