Navigace

Jak se létá letecká navigační soutěž?

Nečekaný úspěch na podzimní navigační soutěži "O pohár F-Airu"

Mé letecké navigační schopnosti nejsou nijak výrazně dobré a s výjimkou povinných navigačních letů, které bylo nutné odlétat v rámci pilotního výcviku, jsem ještě nikdy v letadle neletěl bez satelitního navigačního přístroje GPS. Náhle však v časoprostorovém kontinuu mé bytosti nastaly hned dvě koincidence, které způsobily, že jsem byl nucen své navigační předsudky zásadně přehodnotit.:-) První výše jmenovanou "náhodou" byla destrukce mé GPSky vlivem vyšších vibrací rámu padákové krosny a druhou pak překvapivý mail mého instruktora Martina Marečka, ve kterém mě zval k účasti na podzimní soutěži "O pohár F-Airu" a jenž jsem obdržel přesně den poté, co jsem svůj čerstvě zdevastovaný přístroj odnesl do opravy do pražského Picodasu...

Lehce konsternovaní závodníci na stupních vítězů:-)
Překvapení autoři



Moje prvotní zděšení vystřídala zvědavost a tak jsem zvedl telefon: "Martine, neblázni, nemám GPS a takovouhle šílenost přeci nemůžu přežít". "Naopak, budeš zodpovědný za svého navigátora a tak to přežít musíš", dostalo se mi lakonické odpovědi. "To mi jako přidělí navigátora na soutěži?" kladl jsem dál své bezelstné dotazy. "Blázníš? Koukej si ho sehnat. A teď mě nezdržuj, mám tady práci," řekl ještě vlídně a zavěsil. S lehce staženým žaludkem jsem si pročetl propozice závodu, zveřejněné na internetu a usoudil, že do toho v žádném případě nejdu. Martinovi se však podařilo mi moji zbabělost rozmluvit a tak jsem byl nucen začít shánět vhodnou osobu, která mě bude schopná nejenom navigovat po trase, ale také ochotna nechat mě na živu, pokud se náhodou ztratíme a skončíme kdesi v daleké cizině. Všichni lidé, kterým jsem v danou chvíli důvěřoval, mě však odmítli s tím, že buď nemají čas, nebo si je již rezervoval na soutěž někdo jiný. Pochopil jsem, že většina závodníků bere nadcházející klání velmi vážně a tak jsem pojal celou akci jako nenáročnou zábavu, podniknutou především za účelem pohodového vyhlídkového letu a pobytu v kolektivu podobně naladěných lidí.


Téměř dva dny před soutěží jsem zavolal svému spolehlivému kamarádovi : "Radime, mám pro Tebe návrh, sháním navigátora na sobotní leteckou soutěž." "Fakt? Děláš si srandu? Já jsem nikdy malým letadlem neletěl. To jako že bych Tě měl nějak navádět?" "Jasně a nejenom to, také identifikovat otočné body, hledat objekty dle fotek, propočítávat zbývající časy a tak dále." Na druhém konci se ozval upřímný smích: "No, jestli mi věříš, že to dokážu, tak já Ti věřím, že mě nezabiješ, pokud nemáš nikoho lepšího, já bych do toho šel." Spadl mi kámen ze srdce a když mi druhý den zatelefonoval jeden významný bývalý vojenský pilot, jestli bych ho jako navigátora nevzal na pravou sedačku, už jsem své rozhodnutí nezměnil a zůstal věrný Radimovi. Říkal jsem si, že když tomuto člověku stoprocentně věřím ve velmi rizikových záležitostech určitých hermetických nauk, zvládneme spolu i takovou banalitu, jakou je navigační let. :-)


V sobotu 9.9. 2006 jsem tedy plni očekávání přijeli na benešovské letiště a protože zbývalo ještě trochu času do ranního briefingu, půjčil jsem si letadlo a nacvičili jsme společně dvě přistání na přesnost. Cestou jsme si ještě vyzkoušeli, jak chutná dvojnásobný přírůstek tělesné hmotnosti při přetížení "dvě G" v prudkém stoupání, protože tento stroj je vybaven tzv. G-metrem a jeho náležité otestování tak logicky vyplývalo z podstaty věci:-) Na briefingu jsme pak obdrželi nezbytné informace o organizaci a průběhu závodů od jejich pořadatelů - Patrika Sainera a zástupců firmy F-Air. Navigační úloha spočívala v proletění tratě po trase, vyznačené na mapě v přesně stanoveném časovém limitu, určení fotografií otočných bodů (přičemž některé záběry byly klamné) a také v identifikaci různých objektů na trati dle přiložených fotografií, které byly součástí letových podkladů. Na závěr letu bylo ještě nutné provést přesné přistání do vymezeného prostoru o šířce 3 metry. Každé letadlo bylo vybaveno automatickým GPS loggerem, tedy přístrojem, který zaznamenává přesný průběh trasy a čas. Všichni účastníci si seřídili jednotný přesný čas a za půl hodiny již dostala první posádka obálku s materiály pro provedení letu. Na vlastní přípravu od obdržení obálky do startu zbývalo přesně padesát minut a během této doby bylo nutné nastudovat trať, včetně významných orientačních bodů, polepit palubní desku fotografiemi, připravit si navigační štítek, propočítat časy na otočných bodech, ohřát motor a odstartovat ve stanoveném čase. Dle startovní listiny jsme měli čas do tři čtvrtě na dvě a tak jsme jej vyplnili sledováním přípravy ostatních posádek, prvních přistání do tzv. "decku", neboli vymezeného prostoru na dráze a pochopitelně také narychlo zajištěným obědem v letištní restauraci. Jasně jsme si řekli, že máme jediný cíl - pokud možno se neztratit, zaletět celou trať s návratem na letiště a hlavně přežít.


Když nadešel náš čas, zaběhl jsem do kanceláře pro obálku s přípravou a pustili jsme se do práce. Radim studoval trasu a třídil fotografie, já jsem počítal vzdálenosti a časy mezi otočnými body, pak jsme zkontrolovali letadlo a vylepili fotky na palubní desce tak, aby nezakrývaly životně důležité přístroje, jako jsou rychloměr, vário a příčný sklonoměr. Ukazatele paliva jsou v Echu vyřešeny průhledítky v kořenech křídel; volnou jsem si ještě nechal indikaci klapek. Motorové přístroje jsme oželeli s tím, že si je občas zkontrolujeme nadzvednutím obrázků. Navigační štítek byl pořadateli vypočítaný přesně pro naší deklarovanou rychlost 110 km/h. Deset minut před časem startu jsme nahodili a ohřáli motor a po ohlášení dispečerovi AFIS pak narolovali na vyčkávací místo dráhy 27. Letadlo před námi mělo smůlu, protože ho zbrzdilo rogalo při přistání, ale naštěstí byla tato příčina soutěžní komisí uznána. Třicet vteřin před startem jsem stiskl tlačítko vysílačky: "Bene Info, Bravo Uniform 45 na vyčkávací 27, soutěžní let, posádka Slába plus jeden, vstup na dráhu 27 a vzlet." "Uniform 45, dráha volná, hodně štěstí." Nečekali jsme a odstartovali. Do stanoveného limitu T+60 sekund jsme se bohatě vešli. "Bene info, Bravo Uniform 45, po vzletu z dráhy 27, levou zatáčkou na soutěžní trať ". "Bravo Uniform 45, rozumím a naslyšenou." Dojitý klik na tlačítko rádia a hledáme startovní branku. "Mám jí" křičí navigátor radostně a hned mi přikazuje: "máme ještě minutu a třicet tři vteřin, zatoč doprava, tak, to je ono, teď doleva, super a takhle chvíli zůstaň." Zůstávám a zjišťuji, že jsem si vybral opravdu dobrého společníka pro tento let. Radim se zcela vžil do své role, sleduje stopky, mapu a pak mi dává příkaz, při naší nízké rychlosti (110 km/h) zcela neslučitelný se životem: "teď to zvrhni do prudké levé zatáčky a jsme tam přesně." Opatrně zatáčím stroj na malých klapkách, nasazuji na zeměpisný kurz dle navigačního štítku a vyrážíme vstříc svému osudu...


Velmi rychle jsem zjistil, že má volba navigátora byla správná a s naprostou důvěrou jsem se svěřil do jeho péče. Radim se perfektně orientoval, sledoval trať, nacházel fotografie a ještě mě stačil upozorňovat, že jsem trochu stranou od čáry, vyznačené v mapě. Držel jsem kurs a rychlost a dle mapy srovnával terén pod sebou. Vypočítaný čas naznačoval, že budeme brzy u prvního otočného bodu a skutečně jsem jej před sebou za chvíli rozpoznali. Letecká mapa made in Martin Mareček byla neuvěřitelně věrná a srovnávací navigace díky tomu perfektní. Dokonce jsme měli čas i na fotografování a společné vyhledávání fotografií a korespondujících objektů v terénu. Výšku jsme udržovali rozumně nízkou, ale zároveň bezpečnou pro případ vysazení motoru a stejně tak jsme si hlídali rychlost a mezičasy. Teprve před sedmým otočným bodem jsme zjistili, že oproti našim výpočtům máme skluz a propadli lehké panice. Zavřel jsem klapky, zvýšil rychlost na 170 km/h a vyrazili jsme do cílové virtuální branky, kterou jsme ale v první chvíli vůbec nemohli najít. Nakonec se však Radim zorientoval a jakmile jsem slyšel jeho klidný hlas "támhle před námi, to je ono, nádražíčko, topoly, honem doprava," stočil jsem prudkou zatáčkou letadlo a za několik vteřin jsme prolétli cílovým bodem. Bohužel jsme ale zjistili, že dle našich výpočtů máme zpoždění téměř dvanáct minut. Smutně jsme se na sebe podívali a vydali se hledat benešovské letiště, abysme závěrečným přistáním na přesnost alespoň trochu napravili svou reputaci. "Bene info, Bravo Uniform 45, návrat ze soutěžního letu, po krátké ztrátě orientace dlouhé finále dráhy 27." "Bene info, přijal, jak ztráta orientace, vždyť letíte navigační soutěž?!!" Raději jsem to nekomentoval, stáhl jsem plyn a skluzem zahájil vyklesání. Těsně nad zemí jsem přidal plyn, maximální klapky a na rychlosti 80 km/h se plížíme na přistávací deck. Těsně před ním ubírám na volnoběh, přitahuji, letadlo dosedne přesně do středu a Radim jásá: "Jo, to bylo ono, super přistání, kolik máš nalétaných hodin?" "Padesát jedna." "Ježíši...." Přesto jsme si špatně zvolili místo, správný bod byl označen bílou plachtou a tak nás přistávací manévr "vyšel " na čtyřicet trestných bodů. Ostatní však pravděpodobně měli podobný problém a tak jsme se v bodovém hodnocení přistání i přesto ocitli na čelních místech.


Odevzdali jsme logger, mapu a vyplněný formulář, kam jsme zapsali nalezené fotografie a správné obrázky otočných bodů. Zhruba po hodině nás hlouček pilotů a navigátorů upozornil, že se v briefingové místnosti cosi děje. Radim šel zkontrolovat situaci a po chvíli se vrátil: "mají to blbě, podle jejich výsledků jsme jakoby třetí, ještě to určitě budou předělávat." Zasmáli jsme se a šli na buřty. Po večeři jsem se zeptal pořadatele, jestli už můžeme odjet bez čekání na výsledky s tím, že si je pak dodatečně najdeme na internetu. "Jméno?" "Slába a Brixí." "Vy ne!" zazněla lakonická odpověď. "Ach jo, mají tady byrokracii", řekl smutně Radim, ale vzápětí náš úžas dostoupil vrcholu. Postupně byla čtena v pořadí jména posádek od konce. "A třetí místo v oddechové kategorii patří posádce Zbyněk Slába, Radim Brixí, prosíme jmenované na stupně vítězů." Nechápavě jsme se na sebe podívali a šli se postavit na stupínek, označený číslem tři. Postupně se schůdky, zhotovené ze sudů od leteckého oleje, zaplnily druhou a pak také vítěznou posádkou, sympatickými mladými manžely. Pořadatelé nám gratulovali, v záblescích foťáků jsme se nejistě usmívali. "To je kravina, museli to splést", říkal Radim, když ceremoniál skončil a nastoupilo vyhodnocení kategorie profi. Z výsledků z loggerů jsme ale zjistili, že jsem se v mých výpočtech zmýlil já, protože jsem nezapočítal také čas, určený pro přílet ke startovnímu bodu. Naše reálná penalizace tak byla necelé dvě minuty a kdybysme vlastní hloupostí nevynechali dva otočné body, před kterými jsme bohužel zatočili o něco dříve, byli bysme bezpečně na mistě druhém. "Zbynďáku, to je super, to by mě ani ve snu nenapadlo!", říkal nadšeně Radim a já jsem musel souhlasit. Martin Mareček se umístil na krásném šestém místě v kategorii profi a když mi gratuloval, lišácky se ptal: "tak co, už nelituješ, že jsi letěl soutěž? Jakmile vyhraješ oddechovou kategorii, máš smůlu - pak už jenom profi.Ještě máš jeden pokus:-)" Padli jsme si s Radimem okolo krku a šťastně se smáli. Pak ještě společná fotka u našeho věrného letadla a honem domů do Cholupic, kde již mého navigátora očekávala manželka, které jsme ještě cestou nezapoměli koupit kytičku jako malinkou satisfakci za čas a nervy, o které jsme jí jistě našimi aktivitami připravili....


Navigační soutěž byla výbornou zkušeností. Já osobně jsem objevil příjemnou skutečnost, že bez týmové spolupráce není možné dosáhnout uspokojivého výsledku. Bezvadný kolektiv podobně zaměřených lidí, správná míra adrenalinu i touha něčeho dosáhnout, to všechno byly faktory, které nás nadchly. Náš úspěch přičítáme dílem náhodě a dílem výsledku naší vzájemné koordinace. Pro mě osobně znamenalo naše třetí místo obrovskou satisfakci, protože přesně před rokem a dvěma měsíci jsem s Martinem Marečkem odstartoval na první, seznamovací let a měl jsem naprostou hrůzu z přistávání. Že o rok pozdějí posadím sebevědomě letadlo do přesně určeného místa, mě tehdy opravdu ani ve snu nenapadlo. Za tento úspěch musím poděkovat dvěma lidem - jednak mému instruktorovi Martinovi, který mě vycvičil skutečně zodpovědně a s důrazem na pilování všech chyb, kterých jsem se dopouštěl a pak samozřejmě Radimovi, bez jehož pomoci a spolupráce bych možná ani nenašel cestu zpátky. Naše vzájemná spolupráce a důvěra, to byly hlavní důvody toho, proč naše premiéra byla tak úspěšná...



Autor: Zbyněk Slába | Počet komentářů: 0 | Sdílet na: | | |


Napsat komentář

(Registrace nového uživatele)

  *Napište číslicemi jednadvasedm:


  *Jméno:


  Heslo: (Pouze pro registrované)


  *Titulek:


  *Text zprávy:





Diskuse - hlavní str.

Diskuse o energiích  Diskuse o astrologii  Diskuse o Tarotu  Diskuse o léčení, mystice




Související články:

Navigační let z Benešova na Jižní Moravu a zpět (31.7.2006 15:34)
Zjištění zeměpisné polohy v ČR (5.12.2005 09:06)