Na sněžnicích na Železnou horu

Právě jsem se oddával příjemné koupeli v horském hotelu po náročné běžecké tůře, když mi zvoní telefon: "Co chceš?", ptám se značně podrážděně svého kámoše a kolegy Jardy Pecky, jehož jméno mi výsměšně blikalo na displeji mobilu zn. Nokia 6230. "Podívej se z okna směrem na kopec" zazní ve sluchátku. "Vidíš to?" ozve se pro jistotu. Zírám na postavu, zapadlou po prsa ve sněhu v prudké stráni. "Vidím, co blbneš, vole?" zeptám se nevěřícně. "Ále, chtěl jsem se přesvědčit o existenci té cesty" zazní nepřesvědčivá odpověď....

Všemu předcházel příjezd na podnikový výlet do Špindlerova Mlýna a zeměpisná diskuze poté, co zbytek výpravy čekal po náročných běžkách na telefonicky objednaný skibus. "Hele, podle mapy je to jasné - je tam cesta na Sněžku, která nás dovede až nad hotel a pak jenom seběhneme těch blbých dvěstě metrů dolů k recepci", přesvědčoval nás Jarda, mávajíc mapou letních Krkonoš. "Jasně", ozvala se instruktorka z firmy Sekce 8, "užijte si to, žádná cesta tam pochopitelně v zimě není." "Blbost", hádal se dál kolega, "ta cesta tam je namalovaná a tak tam prostě být musí", zkoušel to na nás dál s naivitou sobě vlastní, ale málokdo z nás na tyto argumenty slyšel. "Hele, já odcházím, jdu po svých a vy si klidně čekejte", prohlásil Pecouš, skládajíc mapu do batohu. "Víš co? Jdu s Tebou, ale jenom po silnici," pravil jsem rozvážně, v naivní touze zachránit nevinný život. Nakonec se mi podařilo ho přesvědčit, že zeměpisné experimenty v houstnoucím šeru by nemusely být životu příliš příznivé a zhruba po hodině jsme spořádaně dorazili po silnici na běžkách na hotel o několik vteřin dříve, než ostatni ve skibusu. Než jsem se pak stačil pořádně vymáčet v hotelové vířivce, zvonil výše zmíněný telefon...


V noci jsem kopáním do postele budil chrápajícího kolegu a přitom v mé hlavě uzrál cynický plán. Ráno jsem na snídani odchytil pracovnici firmy Sekce 8 s žádostí o zapůjčení dvou párů sněžnic, dosud pamětliv loňských drastických závodů v hlubokém sněhu na Moravě, které se odehrávaly v režiji stejné společnosti. "Sněžnice? Zkusím to" odtušila mnohovýznamně ta dobrá žena, aby mě po půl hodině zuřivých telefonátů na všechny světové strany vítězoslavně informovala: "Mám pro vás dva páry v hotelu pod aquacentrem". "Výborně", řekl jsem radostně. "A kam že to bude?" , optala se ta důvěřivá horalka. "Ale támhle nahoru", ukázal jsem nad hotel do stráně, která byla téměř kolmá a plná sněhu. "Ne, vy jste se zbláznil, vždyť vás smete lavina", vykřikla vyděšeně. "Blbost", pravil jsem se sebedůvěrou, sobě vlastní - "stojí tam spousta smrčků a kdyby tam padaly laviny, byla by tam pouze holá stráň". Logika mi nikdy nešla a ani v tomhle případě příliš nezabrala: "Bože", lkala hořce ta nešťastnice, "tohle bude konec mé nadějné kariéry a já blbec jsem to ještě zařídila". Vyhrabal jsem ze závěje služební vůz a dojel do Šindlu pro objednané sněžnice. Jejich majitel se podíval nedůvěřivě na Oktávku s pražskou SPZ a pak na mě - "máte nějaké zkušenosti s pohybem v zimních horách?", zeptal se s naprostým despektem. "Jistě, před dvaceti lety jsem tady pobíhal s Horskou službou jakožto řadový člen". "Hm", odsekl, "v tom případě jsem monacký princ. No nic, dejte zálohu, nebo nějaký doklad a užijte si to." "Co průkazku VZP?" zeptal jsem se. "Výborně, sem s ní. Buďto to v naprosto nepravděpodobném případě přežijete, nebo vám už stejně bude na kočku." "Proč?", zeptal jsem se s nevinným výrazem ve tváři. "Protože vás vyhrabou z laviny až v květnu a pohřebáci tyhle průkazky stejně neberou."


Jarda mezitím dorazil na snídani, zývajíc jako lev na Sahaře. "Hele", zeptal jsem se opatrně, "co kdybysme se spolu podívali na tu cestu?" "Jak podívali?", zeptal se s vytřeštěnýma očima. "Včera jsem za půl hodiny ušel dvacet metrů a v noci jsem z toho měl divoký sny". "Vím", pravil jsem mnohovýznamně, "na to musíš vědecky". "Cha chá", pravil cynicky kolega, melancholicky žvýkajíc housku s teplou šunkou. "Neber prosím posvátné slovo věda do svých zlolajných úst, nebo se Einstein otočí v hrobě. Já jdu na běžky a ty se tady stav klidně na hlavu". "Na hlavu se stav ty, jdeme nahoru" řekl jsem kategoricky a vyndal jsem z kanárkově žlutých ruksaků sněžnice. "Ó Pane", pravil rezignovaný ateista Pecka nešťastným hlasem, "odejmi tento kalich hořkosti od mých zmučených úst a odpusť mi den, kdy jsem potkal tohohle magora"...


Po snídani jsme sbalili do ruksaků láhve s vodou a dvě obložené housky made in Benzina Jičín, které jsem prozíravě zakoupil již cestou do Krkonoš a které se po víkendu, který nedobrovolně strávily v kufru mého černého stroje, pohřbeného pod tunami sněhu, změnily v kusy křehkého ledu. "Jdu první", prohlásil Jarda odvážně a důvěřivě vyšlápl do závěje nad chatou. "Sakra, vždyť to nefunguje", ozvalo se vzápětí přidušeně z hluboké díry v závěji, ve které po prvním kroku zmizel. Zapůjčené teleskopické hůlky mizely s každým píchnutím ve sněhu až po rukojeť a my jsme se zvolna seznamovali s technikou chůze do prudkého svahu, pokrytého dvoumetrovou sněžnou vrstvou. Po hodině jsme ušli asi čtyřista metrů, načež se Pecouš podíval pod sebe: "proboha, tohle se nedá přežít", pravil s hrůzou, zírajíc přímo do komína hotelu hluboko pod námi. Nebylo mi sice také nijak dobře, ale odvážně jsme stoupali dál nad první les a přes stometrovou pláň, plnou pařezů, které byly zákeřně skryté ve sněhu a likvidovaly nám sněžnice. Propletli jsme se druhým lesem a dívali se vysněžený kotel, strmě padající z Železné hory. "Hele, do toho nejdu" pravil jsem kategoricky, dosud pamětliv protilavinových školení a kursů přežití v horské přírodě, kterých se mi kdysi v hojné míře dostávalo v Horské službě. "Jasně, půjdeme tím lesem přímo nahoru", podotkl Jarda, dívajíc se s nadějí na hustý smrkový porost, kterým by evidentně neprošla ani rozzuřená veverka. "Že já blbec se nedal na nějaký normální sport" hudroval ještě, když se plížil do neskutečného kopce. "Viď?", zeptal jsem se cynicky. "Co třeba šachy, nebo sex?" "Ty di taky do..." Brodili jsme se dál nahoru k hřebeni, který jsme tušili nad hustým smrčím a po deseti minutách jsme se pravidleně střídali ve vedení. Nakonec se obzor rozjasnil a před našimi vyčerpanými zraky se zjevil v plné kráse hřeben, na kterém se výsměšně vyjímaly obrovské sněhové převisy. Pod nimi byla holá pláň, kterou bysme museli zdolat, pokud bysme na dosažení hřebene trvali. "No", pravil Jarda rozvážně, "o lavinovém nebezpečí sice vím kulový, ale tohle se mi nezdá, tam nahoře jsou stovky tun sněhu a ledu a za chvíli z nás nezůstane vůbec nic." Dal jsem mu za pravdu, zatímco jsem se znepokojením obhlížel převisy pomocí zoomu na digitálním foťáku. Dohodli jsme se, že to urychleně otočíme a vrátíme se zpět do relativně bezpečného úkrytu smrkového lesa.


"Cha chá, piknik v lavinovém poli" smál se Jarda, zatímco mu zmrzlá houska chřoupala mezi zubama. Já jsem se občas s lehkou nervozitou díval na mohutné převisy kousek nad námi (ranní zprávy v rádiu o lavinovém nebezpečí stupně č. 4 jsem z "organizačních důvodů" zatajil) a těšil se dolů. Jediné, čím jsem se utěšoval, byla existence lesa po naší pravici, která svědčila o tom, že tady za uplynulých dvacet let žádná významná lavina určitě nespadla. V opačném případě by tu byla pouze holá pláň a hladce seříznuté smrkové pařezy. Pecouš se raději neutěšoval ničím a mohutnými skoky s občasným komickým pádem mizel po prudkém svahu dolů. Následoval jsem ho klouzáním na sněžnicích a za půl hodiny jsme byli zpátky ve svahu nad hotelem. Odtud to bylo posledních patnáct minut a za chvíli jsme sundavali sněžnice u auta na parkovišti. "No", odfoukl Jarda, "nebylo to špatný, ale nikdy víc tuhle opičárnu na svých nohách nechci vidět". Sbalili jsme hůlky i protisněžné zařízení do ruksaků a já jsem je odvezl zpět jejich majiteli. "No né", jásal ten dobrý muž, "už jsem nedoufal, že se shledám se svým majetkem", volal spokojeně, zatímco hledal mou průkazku VZP. Mezitím v rádiu hlásili pro Krkonoše nejvyšší stupeň lavinového nebezpečí. "Asi by vám to na Horské službě nedoporučili, ale vy byste tam stejně nevolal, že jo?" ubezpečoval se majitel navrácených sněžnic, když jsme se loučili. "Nevolal, protože neznám číslo", zmizel jsem s trapnou výmluvou směrem na Vrchlabí. Cesta do Kralup uběhla v pohodě a s výjimkou sundavání řetězů z předních kol pod Špindlem se již nic zvláštního nepřihodilo


Sněžnice mě ale nadchly, je to zvláštní pocit, pohybovat se volnou přírodou, kde by člověk bez odpovídajícího vybavení neměl nejmenší šanci projít. Nedotčený sníh vám šelestí pod nohami a hůlky se boří až po rukavice. Přesto stoupáte výš a svádíte zápas se zimní přírodou na pouhém kousku plastu, který je připevněn k vašim botám. Myslím, že příští sezónu rozšířím svou sportovní výbavu o další přírůstek