Dvanáctikilovou fenku tříbarevného křížence, který vzhledem vzdáleně připomíná jezevčíka, mi v kladenské Bouchalce nabídli jako miláčka zdejšího ústavu a v té době jím skutečně byla - milá, hravá, milující děti, ochotná ke každé lumpárně, nikdy by neublížila ani příslovečnému kuřeti. To se však po dvou letech radikálně změnilo a od té doby je i prosté nasazení obojku před venčením stejně riskantním počinem, jako sahat na řetězovou pilu při plném výkonu. V obou případech je totiž výsledek známý předem.:-) Fyzické tresty nepomáhají, ani nic jiného, ale to je jiná kapitola. V té dnešní bych rád popsal naprosto neskutečný zážitek, který mi po mém jarním úplňkovém čarování s kamarádem Sidrisem vlastně zase až tak neuvěřitelný nakonec nepřipadal.
Lidé ve vyšším věku toho už nenachodí tolik, jako ve dvaceti, to je prostá fyzika. Takže když mají důchodci mladého psa, ve zvířeti logicky vzniká přetlak energie, který je ovšem řešitelný a moje oblíbená metoda je dvoudenní putování Kokořínskem s přespáním pod krásným převisem v severozápadní části této CHKO. Příjemná krajina, krásné lesy, klid a spousta vody v potůčcích a prozatímní absence Holanďanů je jasná volba, kam vzít čtyřnohou potvoru, aby si ještě víc ubrousila své beztak už malé nožičky. Zmíněná potvora, patřičně zlenivělá, samozřejmě zkušeně imituje pokročilé stáří a předstírá, že ten první kilometr z dvaceti jí teda už jako bohatě stačí a že by bylo na čase zase spočinout v pohodlí klimatizovaného vozu, ale na to jí samozřejmě nikdy neskočím, takže po dvou třetinách cesty už obvykle šlape docela standardně. Tentokrát ovšem měla polehčující okolnost - horko, i když ne nijak drastické. Její aktuální kondice je ale snadno ověřitelná - pokud se v tranzitních obcích snaží roztrhat každého psa, včetně bojových plemen, pak se o její fyzické zdraví není třeba jakkoli obávat. Takže za jednou z vesnic, ve které už šlapala poměrně apaticky a dokonce odmítla rozložit na atomy vztekle poštěkávající, miniaturní imitaci jorkšíra, jsem pochopil, že je čas na odpočinek. Psice se vděčně svalila pod strom u cesty a já z batohu vytáhl vodu. Po sbalení ruksaku jsem pohlédl na chlupatou předložku, bezvládně ležící v prachu a pak na strom, který jí poskytoval stín. A potom jsem dostal nápad.
Strom mi připadal poměrně příjemný a přátelský, mluvit s nimi stejně, jako můj kamarád Sidris zatím neumím, ale říkal jsem si bez dalšího přemýšlení, že za pokus nic nedám a tak jsem zdvořile poprosil stromového dévu, jestli by neposkytl mému psovi trochu síly. Fenka ležela dál, po chvíli jsem pokrčil rameny a vydal se na další cestu. A po sto metrech mi to došlo - za mnou se neozývalo ani funění, ani charakteristický zvuk drápků. To jsem ještě nikdy nezažil - psí slečna se mě ve volné přírodě vždycky zásadně drží jak příslovečné klíště a nikdy se nevzdálí víc, než na pár metrů. Nyní však ležela ve střehu pod stromem a vůbec mě nevnímala, ani se po mě nepodívala, zato ale každou chvíli velmi zvláštním způsobem upřela zrak do koruny stromu. Vrátil jsem se, ale nikdo v ní nebyl, žádný pták, zvíře, nic. Znovu jsem odešel dál, než sto metrů, ale psice pokračovala v evidentní komunikaci se stromovým dévou. Nakonec potřásla hlavou a rozeběhla se ke mě způsobem, jaký jsem zažil naposledy před dvěma roky. Po zbytek cesty přes kopec Vlhošť běhala jak kamzík, plná síly a i na převisu měla tendenci zkoumat okolí ještě dlouho po soumraku, další nevídaná věc. Prostě úplně jiný pes, i když na případnou sníženou útočnou funkci psího chrupu to žádný vliv nemělo. Bohužel.:-)
Pointa celého příběhu je ale jinde - pouhé objímání stromů nestačí, je prostě potřeba se s nimi nejdřív domluvit, poprosit o pomoc. Bez zapojení intuice to ale nejde. Můj kamarád bytosti vidí a mluví s nimi přímo. Já jsem jako dítě sice nic neviděl, ale pod svůj strom v Krušných horách, který mi letos na jaře tolik pomohl, jsem spontánně chodil moc rád, díval jsem se do jeho mohutné koruny a bylo mi u něj dobře. Teprve až letos mi Sidris vysvětlil proč - protože se známe z minulých životů a tak nám spolu bylo fajn. Přestože jsem si ale kamaráda přivedl jako "tlumočníka", stromový déva ho nejprve naprosto odmítal a odháněl ho od sebe a teprve po delším přemlouvání ho vzal na milost, ale nijak přátelsky se k němu rozhodně nestavěl, takže z plánovaného rozhovoru nakonec nebylo nic. A to popisuje další z povahových rysů bytostí přírody - oni nás většinou příliš nemusí. Možná proto, že jim ničíme jejich pracně budovaný svět, nevím. Člověka vynesla na evoluční vrchol údajně tepelná úprava stravy. Je to možné, ale když se podíváme na výsledky naší "správy" planety Země, přijde mi to vše značně tristní. Rabujeme neobnovitelné zdroje, aniž bychom věděli, k jakému opravdovému účelu byly vytvořeny, likvidujeme zemědělskou půdu a množíme se jak králíci, ačkoli světová produkce potravin spíše klesá. O rychle mizejících zelených plících planety v Amazonii ani nemluvím. Boj o zbývající zdroje jednou přijde a je naprosto logický, všichni chceme přežít, to je základní stavební prvek evoluce. A stejně tak chtějí přežít i přírodní bytosti. Ony nepotřebují jídlo, ale energii ano. Jenomže my jim jejich svět neustále měníme ke svému obrazu a nemyslím si, že by se jim to nějak zvlášť zamlouvalo. Možná i proto je velmi obtížné s nimi navázat kontakt. Paradoxně si často neuvědomujeme, že ani my se bez přírody neobejdeme, že nás živí, uklidňuje a dává nám mnohem víc, než si vůbec dokážeme připustit.
Až půjdete do přírody, do lesa, nebo na rozkvetlé louky, zkuste se chvíli vnitřně ztišit a vnímat víc, než jste zvyklí. Ve stromech můžete vidět dévy, na zemi trpaslíky gnómy, na vodních plochách vodní víly a ve vzduchu sylfy, všude okolo nás to žije tak, že si to ani neumíme představit, jenom my se tu chováme jak přísloveční sloni v porcelánu. Možná, že bychom se tak nechovali, kdybychom věděli, jak obrovskou moc a sílu přírodní bytosti mají. O čtyřech živlech jste zřejmě cosi slyšeli. Každý živel má svoji skupinu bytostí a ty dokáží opravdu neuvěřitelné věci. Vždycky, když jim dojde trpělivost, plní se stránky světových deníků. Sesuvy půdy, zemětřesení, požáry, tsunami, povodně, tornáda a vichřice, to jsou jedny z často používaných "zbraní" těchto entit. Jak zcela trefně říká jiný můj kamarád, vysoce postavený manažer - "jo hochu, když bude příroda chtít, kdykoli si s námi prostě vytře prdel". A má naprostou pravdu. Letošní povodně to myslím v celé Evropě ukázaly víc, než jasně.
Na závěr článečku bych rád navrhl jedno téma k diskuzi, ale chtěl bych vás upozornit, že se jedná o můj čistě subjektivní názor, o nic víc. V roce 1989 se rozpadla určitá světová rovnováha, kterou tvořil na jedné straně ruský totalitní blok a na straně druhé pak svobodný Západ. Staré "pořádky" přestaly platit doslova přes noc. Osobně jsem měl obrovskou radost, že jsme konečně svobodní, ale porevoluční honba za majetkem a věci s tím spojené mě duchovně nijak neuspokojovaly. Zatímco se rozkrádal pracně budovaný majetek a kdo mohl, stavěl a hromadil hmotné statky, já jsem nějak postrádal slušnost, ohleduplnost a ochotu pomáhat ostatním. A nejenom to. Do Evropy náhle vtrhly přírodní katastrofy nevídaného rozsahu. Pamatujete si ještě například na zkázu moravské obce Troubky? Já ano, nikdo nikdy v tomto století v naší zemi nic podobného nezažil. Sesuvy půdy, požáry, vichřice a další katastrofy postihly většinu starého kontinentu. Tedy samozřejmě nejenom Evropy, ale bližší košile, než kabát. Mají tyto události nějakou souvislost? Jistě že ne. Nebo ano? To už ponechám na úvaze každého z vás. Těším se na vaše případné příspěvky:-)